Kostival lékařský
 

     Tento dopis jsem dostal od paní Adély Vallaster, učitelky domácího hospodářství v Kanadě.

     "Po dlouholetých přípravách odcestovali maminka s tatínkem do Evropy, zatímco my jsme se pokoušeli starat o jejich obchod s biologickými potravinami. Pošta tenkrát stávkovala a komplikovala ještě více naši situaci. Všechna spojení byla přerušena, až přišel ten osudný telegram, asi deset dnů před očekávaným návratem rodičů. Byli jsme vyzváni poslat peníze navíc a Boba s autem vyslat na letiště a naset pšenici do truhlíků.

     Něco se rozhodně přihodilo! Neměli jsme ale žádnou možnost se dovědět co. Deset dnů plných strachu. Dověděli jsme se, že maminku v Rakousku srazila při přecházení cesty motorka, která jí skoro utrhla nohu. Jako zázrakem se dostala do ošetřování místního vedoucího kostního specialisty, kterému se podařilo přivést zlomené kosti do původní polohy, takže byla šance na zhojení.

     Maminčina jediná myšlenka byla, dostat se co nejrychleji domů, k jejím syrovým šťávám a stravě. Znala totiž mnoho případů, kdy bylo hojení tímto vynikajícím způsobem podpořeno.

     Dva týdny po úraze byla očekávána zpět v Kanadě. Lékař v Rakousku říkal, že jen pomyšlení na cestování je bláznovství. Myslel, že maminka nebude schopna snést bolesti, které se dostaví, když se bude muset pohybovat. Tatínek ale věděl, že ji musí přivést domů. Konečně dal lékař svolení. Maminka snesla cestu dobře díky svému výbornému zdraví, které si zpevnila konzumací syrové stravy v posledních desíti letech.

     Hned jak přišla domů, začali jsme se šťávami: 120  gramů šťávy z pšeničného trávníku třikrát denně, šťávu z karotky a nespočetné šálky čaje z kořenů a listů kostivalu. K tomu brala přírodní vitamin  C, přírodní vápník a vitamin E. Měli jsme hojnost organicky vypěstovaných broskví, hrušek, hroznů a jablek, abychom mohli na podzim a v zimě doplnit naše saláty ze samoobsluhy. Každé odpoledne dostala pomletou směs slunečnicových a sezamových zmek s medem, jakož i další šálek  kostivalového čaje.

     Náš lékař ji chtěl ihned poslat do nemocnice, protože se rána zanítila. Po dlouhém přemlouvání dovolil, aby zůstala doma, pokud se stav nezhorší. Vozili jsme ji pravidelně na kliniku na převaz, což nebylo bez problémů, ale řešení přišlo brzy.

     Jak rádi bychom jí byli dali na ránu obklady z kostivalu a pšeničných výhonků, ale nebylo to možné. Otvor v sádře byl jen nepatrný pro přístup vzduchu a výměnu obvazu.

     Toto stadium trvalo asi tři týdny. Pak začalo být zřetelné, jak postupuje hojení zevnitř. Bylo to něco neslýchaného, zvláště když nebyly použity žádné zázračné medikamenty. Jen čerstvé šťávy a strava dodávaly prvky, které byly nutné k hojení. Její stav se soustavně zlepšoval a návštěvy kliniky byly stále řidší.

     Když se po šesti měsících sádra sundala, byly nemocniční sestry překvapené, že se nerozšířil žádný nepříjemný zápach, který je obvyklý při dlouho nošené sádře. Rentgenovým snímkem bylo zjištěno, že hlavní kost ještě není srostlá, a proto byla sádra znovu přiložena. Lékař byl přesvědčen, že se kost nemůže sama zhojit, že je potřeba množství transplantací, jak kostí tak svalů, protože kost byla rozdrcena. Rána na povrchu byla příliš velká a zaniklo příliš mnoho kostní dřeně.

     Lékař řekl v žertu sestřičkám, že to je ta dáma, co věří, že ji Pán Bůh a její zelenina vyléčí. A právě tento lékař se nejvíce divil, když za dva měsíce byla sádra sundána a kost zhojena.

     Dnes, za 21 měsíců po úraze, se rána zvolna naplňuje tkání. Nejdříve byla jen kost doslova potažena kůží. Maminka chodí bez hole a jde si sama denně své biologické potřeby nakoupit." ²