Foto © Stanislav Korbel II. ^TM

Datlovník obecný

Phoenix dactylifera

Datle patří mezi plody, které jsou složeny převážně z sacharidů. Jejich obsah vody je poměrně nízký, zatímco obsah sacharidů ve formě přírodních cukrů tvoří 70%. Jsou bohaté na draslík a chlór a jejich průměrný obsah alkalických substancí je vysoký.

Dbejte na to, abyste nejedli datle konzervované kyselinou sírovou.

Datle se mohou použít místo chleba a jiných škrobových výrobků; jsou užitečné a nejsou kyselinotvorné. Jejich sacharidy jsou složeny z přírodních cukrů, a proto se dobře snáší s ostatním ovocem.

Datlový cukr je produkt přirozené krystalizace sacharidů v datlích. Je dobrou náhražkou třtinového cukru a všech ostatních druhů a může se bez obav přidávat k zelenině a ovocným salátům. Je chutný i v pokrmech se smetanou.¹⁹

 Energeticky bohaté datle, nezanedbatelné ani co do hmoty, jsou v Severní Africe a Arábii základní složkou potravy.

Pro nás a naši kuchyni jsou ovšem zvláštním, exotickým ovocem, objevujícím se v nepravidelných intervalech a to ještě - podle tradic té či oné firmy - zpravidla jen jako lisované. Lisování vypeckovaných datlí je prastarý vynález. Slisované datle, smáčklé do bochníků, sloužily opravdu jako denní chléb - a také se tak ukrajovaly. Jako každá univerzální plodina převládající v určité oblasti, mají i datle široké kuchyňské a potravinářské použití zejména v arabské kuchyni.

Čerstvé datle jsou 5 až 7 cm velké dužnaté bobule, jichž v každém převislém plodenství datlovníku bývá 80 až 100. Obsahují až 30% vody, až 50% cukrů, dále bílkoviny, tuky a vitaminy (karoten a B₁). Při lisování a vysýchání ztrácejí bobule vodu (pod 10 %) a cukernatí (nad 60 %). Jednotlivé kultivary se liší jak obsahem cukrů, tak konzistencí (dužnina šťavnatá až suchá) i barvou (zelenožluté - oranžové - červené - černé).

V zemích, kde je pěstují, konzumují se datle jako stolní (čerstvé)  nebo jako sušené ovoce. Ze sušených datlí se mele mouka  Z čerstvých přezrálých bobulí, ponechaných na sítech, vykapává sladký sirup, tzv. datlovým med. Rozmačkané čerstvé datle uhnětené do mazlavého těsta jsou vydatnou energetickou konzervou, která bývala hlavním zdrojem potravy pří karavanní dopravě.

 Datlovník obecný je kulturní, pěstovaná palma, rozšířená od severní Afriky přes Blízký východ až po pravý břeh řeky Indu. Nejlepší datle jsou z Tunisu a z Iráku; tyto země spolu s dalšími jsou také největšími producenty datlí, které se dnes pěstují i v Kalifornii, v Brazílii i na jiných dříve netradičních místech. Po ekologické stránce je datlovník zajímavou rostlinou: má-li v půdě dostatek spodní vody, snáší bez újmy vysoké denní teploty i jejich hluboké noční poklesy, suchý vzduch i nedostatek srážek. Je dominantní dřevinou oáz, a v jeho stínu mohou prospívat i jiné rostliny. Datlovník je ovšem palma dvoudomá, existují tedy stromy jen samčí a jen samičí, na které je pyl přenášen větrem. V produkčních palmových hájích se vysazují samčí i samičí stromy asi v poměru 1 : 25. Samičí květy se ještě uměle opylují tak, že se samčí květenství odsekávají a zavěšují se do korun samičích stromů. Dalším „agrotechnickým" zásahem je pravidelné odsekávané starších listů tak, aby dozrávající datlová plodenství byla dobře přístupná.

Datlovník byl domestikován snad z planého datlovníku (Phoenix silvestris) v době mezi 3. a 4. tisíciletím př. n. l. O tuto domestikaci se pravděpodobně nejvíc zasloužily národy v povodí řek Eufratu a Tigridu, kde jej poznali Palestinci a Egypťané. Potom se rozšířil zvláště po severní Africe a po jižní Evropě. Od časů helénského Řecka byly palmové ratolesti antických vítězů i biblických andělů převážně z datlovníku. Od středověku zájem o datlovník upadal, takže na začátku 20. století byly známy datlovníkové háje jen z jihovýchodního Španělska.

Datlovníky nepřinášejí užitek jen v kuchyni. Drcená semena, obsahující více než 20 % tuků, jsou krmivem pro zvířata (velbloudy) a z listů až 3 m dlouhých se pletou užitečné věci: koše, klobouky, rohože a z vláken listových řapíků se splétají provazy.¹⁴