Kaki

17. Šťáva z plodů kaki 

Foto © Stanislav Korbel II. ^TM

Tomel japonský

Diospyros kaki

Kaki plody obsahují víc jak 66% vody a mnoho sacharidů. Měly by se jíst jen úplně zralé; jenom tehdy je jejich cukr dokonale vytvořen. Jsou bohaté na draslu a hořčík a obsahují určité množství fosforu, a to víc v nezralém stavu. Cení se jejich projímavý účinek.¹⁹

Kaki vzhledem připomíná rajská jablíčka. Nedozrává ale na bylinných keřících jako rajčata, ale na ovocných stromech tomelu japonského (Diospyros kaki) z čeledi ebenovitých rostlin.

Tomel japonský je subtropický, opadavý strom pocházející z Koreje, ale po dlouhý čas pěstovaný v Číně a Japonsku a dnes rozšířený v subtropech téměř celého světa, od Asie po Ameriku. Pěstuje se také ve Středozemí (v Itálii, Španělsku, Izraeli i Albánii), ale i v subtropických oblastech Ruska, na pobřeží Černého moře a pod Kavkazem. Tam je jeho ovoce známo nejen pod jménem kaki, ale i pod názvy churma (churma-kaki) nebo persimon; starším komerčním názvem, vycházejícím z čínštiny, bylo i shitse.

Velké dužnaté bobule se zbytky čtyřčetného kalichu mají hmotnost 200 až 400 g a barvu od žluté po červenou, podle kulťivaru. Nezralé mají - pro vyšší obsah tříslovin - trpkou a svíravou chuť, proto je nutné je nechat dozrát při pokojové teplotě. Svíravé chuti se zbaví také lehkým namrznutím nebo máčením ve vápenné vodě. S výjimkou některých kultivarů (např. vanilkového kaki) nebo bezsemenných plodů se stopy svíravé chuti někdy úplně zbavit nemusí, protože pro dlouhou přepravu se podtrhávají, sklízejí nezralé.

Zralá dužnina je ale jemná, sladká, rozplývavá jako přezrálé, rozměklé meruňky. Obsahuje až 20 % cukrů a dostatek vitamínu C. Bobule, se jedí především čerstvé; ve východní Asii je suší a lisují podobně jako fíky. ¹⁴